Posouzení, kdo byl významným rodákem je obtížné. Seznam jmen, zde uvedených se proto bude dozajista v čase měnit.
Sigmund Trnka
Z kroniky A. Kudrmana: Krátce po sletu brněnském podalo Rakousko Srbsku ultimatum pro zavraždění arcivévody Ferdinanda z Este a jeho choti býv. hraběnka Chotkové. Již toto bylo zjevným vyhlášením války, nebo nebylo možná, by království Srbské žádané pokoření jako svéprávný svobodný stát splnilo. Válka byla již dlouho Německem a Rakouskem proti slovanským národům připravováná, zavraždění následníka bylo jen vhodnou záminkou ku vyhlášení války.Dne 28. července byla vyhlášena všeobecná mobilizace. Válka! Bratrovažedná válka! Umlkla píseň, všude jen pláč, nářek; nevylíčitelné scény se odehrávaly na nádražích při loučení dětí, žen a matek s otci, živiteli rodin a syny. Hrozné časy nastaly a pomoci nikde – nikde Brali nám vše: koně, obilí, dobytek, zvony, mosazné kliky, kovy, peníze i sirotčí se musely upsáti na válečné půjčky. Jak bylo našim bratřím, když byli hnáni na jatky za nenáviděné Rakousko, za císaře věrolomníka, nelze popsati. Praví Sokolové odcházeli do pole s pevným úmyslem, co nejdříve sběhnouti k „nepříteli“ do Srbska nebo Ruska, aby nemuseli bojovati proti Slovanským bratřím. Naše jednota osiřela až na několik starších bratří úplně. Knihy pokladní a protokolární odevzdali bratři sestře Náčelnici Maři Vlachové, která ohlásila úřadu, že jednota naše zastavuje činnost. Těžká doba nastala pro národ náš, nejkrutější persekuce a pronásledování pro malicherné věci. Velezrádné byly krabičky od sirek ve slovanských barvách s obrazem Komenského. Stačilo býti řádným vlastencem a hlásiti se veřejně k tomu, aby byl prohlášen za politicky podezřelého. Nejvíce byli pronásledováni členové „Sokola“ a čeští pokrokoví učitelé. V každé obci byli určeni lidé, kteří tajně sledovali a dodávali zprávy o činnosti vlastizrádných podezřelých občanů. Běda tomu, kdo byl povolán ke službě vojenské se značku P. v. /politisch verd.étchtig/. Ten byl použit ku vykonávání nejtěžších prací a zařazen k oddílu, který nejdříve odcházel na frotu. V Haliči zatím prodělávali rakouské armády nejtěžší boje, porážka jedné stíhala druhou, o čemž jsme se vždy jen tajně dověděli. V novinách směly býti uveřejňovány jen úřední zpráv, tyto hlásily samá vítězství. Obyvatelstvo, správy škol a obecní úřady měly nařízeno vyvěšování černožlutých praporů a oslavovati vítězství, třeba že touže dobou přecházelo 80 tisíc zajatců rakouských do Ruska. Nesměl nikdo věděti pravdu, co se na bojišti děje, by neklesla nálada ve vítězství. Pronásledováni stupňovalo, nespočetné byly oběti našich nejlepších lidí. Mnoho Českých lidí úpělo ve vězení, kde byli bezpříkladně hladem i jinak krutě trýzněni, často pro pravdivé veřejně pronešené slovo zastřeleni nebo potupně oběšeni. I v naší obci padl jeden mladý nadějný život této persekuci za oběť. Učitel Trnka Sigmund byl již před válkou pro svoje pokrokové přesvědčení pronásledován. v bojích u Krakova sběhl od pluku domů, protože nechtěl bojovati proti slovanským bratřím Rusům. Byl 16 dní doma, skryt v domě svého otce. Vida, že by svojím pobytem v otcovském domě uvedl rodiče v nebezpečí, odešel dne 30. listopadu s úmyslem přejíti přes Karpaty do Ruska. Dne 4. prosince byl chycen rakouskou hlídkou. Na to 10. prosince 1914 byl z rozkazu armádního velitele arciv. Bedřicha /markýze Gero/ zastřelen. Poslední jeho slova byla: „Ať zhyne Německo a Rakousko!“
Opis dopisu v upomínku v této knize zapsán:
Drazí!
Přijměte ode mne poslední pozdrav z tohoto světa. By1 jsem doma tajně, když jsem z Opavy bez dovolení utekl. Vzal jsem si tam svůj oblek, zelený, krátký kabát, boty, čepici, ruskou knížku, pak různé maličkosti, papíry. Byl jsem doma, Bóže, ve svém rodném domě v noci na 14. listopadu a od Vás neviděn. Také, abych nezapomněl, vzal jsem si své poslední úspory, 100 K, z toho mě zbývá nyní 42 K 4 h, ty vám asi budou poslány; též v Opavě jsem nechal peníze 15 K 42 H, dohromady by to bylo 57 K 46 h. Prosil jsem, by Vám poslali též zimník Myslím, že Vám ho pošlou. S oděvem a botami snad i čapkou mě pochovají. Dvě rány přijdou do srdce a dvě rány do hlavy v jednom okamžiku. Střílí se na vzdálenost 4 kroků, nebudu se snad dlouho trápiti. Byl jsem nařčen z vyzvědačství ve prospěch Ruska a z deserce. Vidíte, jako že Vás tak nezměrně miluji, jako sebe sama, není mi smrt příliš těžkou a to pouze proto, že jsem nevinný jako holubice. Pro Rusko jsem nevyzvídal a deserci jsem udělal z tísně, do které mě okolnosti vehnaly a pak ze své známé od dávna již hlouposti. Kdybych byl vinen, jistě bych tak lehko neumíral. Blahoslavená nevinnost! Moje pozemská pouť bude za pár hodin, snad za 2 hodiny skončena. Odejdu tam, odkud není návratu. Ale přece; zjara budou kořínky od trav a jiných rostlin táhnouti můj popel rozpuštěný ve vodě vzhůru a tak přijdu opět k životu v rostlině a odtud z rostliny trávy, dostanu se krávě do břicha, pak do mléka a s mlékem mě budou píti děti i dospělí. Budu žíti, ano budu opět proměněn v žití, moje smrt umrtveni tedy potrvá krátko, abych se pak proměnil v život, jemuž říkáme prostě život věčnný, v nějž věřím. Odpusťte mi, milí, pokud já Vás zarmoutil. Doufám, že si mě často připomenete po dobré stránce a že na mě nezapomene nikdy. Tak jako já na Vás myslím až do svého posledního dechnutí, tak prosím mě držte v upomínkách. Pozdravuji naposled svou Moravu, svou českou vlast, moji rodnou ves; pozdravuji Vás, drazí rodiče, bratře, sestry, všechny dobré známé. Vás ještě jednou zdravím tatínku, maminko, Tomáši, Mařeno, Anežko, Verunko. Poslední vzpomínka až do posledního dechnutí ta nejposlednější platí Vám nadevše drahá maminko! Na Vás myslím nejposledněji. Vy jako strážný anděl provázela mě a pečovala o mě až do mé téměř smrti, Vy mě se svou láskou vedete až do hrobu a stelete mě jej měkce, v něm budu dřímat, na Vás vzpomínaje, je-li tak možně. S Bohem, na shledanou po smrti! Zavírám svůj dopis, abych šel již na smrt. Vojáci s nabitými ručnicemi již na mě čekají; jsou to kamarádi, ač ne známí.
V prosinci 1914 o 3 1/2 hodině odpoledne
Sigmund Trnka
František Král
Pamětní deska je umístěna na budově místní školy ve Slavíkovicích.
Velitel protitankové baterie II. DO 1. čs. samostatné brigády v SSSR
Narodil se 29. ledna 1914 ve Slavíkovicích u Vyškova. Vystudoval Vyšší průmyslovou školu v Pardubicích a poté narukoval k dělostřeleckému 302. pluku v Olomouci, kde v letech 1933-34 absolvoval školu pro záložní důstojníky dělostřelectva. Poté sloužil u Finanční stráže v Orlických horách.
Na jaře 1937 odjel jako dobrovolník do Španělska, kde bojoval na straně republikánské vlády jako velitel kulometné čety roty Jana Žižky z Trocnova a později zástupce velitele dělostřelecké baterie 129. mezinárodní brigády. V bojích u Almadena, Granady a Madridu byl několikrát raněn a vyznamenán Řádem španělské republiky. Domů se vrátil na jaře 1938 a v září téhož roku znovu narukoval již jako důstojník k dělostřeleckému 302. pluku v rámci mobilizace.
Po mnichovské kapitulaci se rozhodl pokračovat v boji proti fašismu v zahraničí. V únoru 1939 opustil okleštěnou republiku a v Polsku vstoupil do Legionu Čechů a Slováků. V důsledku polské porážky v září 1939 se dostal na území okupované Rudou armádou a spolu s ostatními příslušníky tzv. Východní skupiny čs. armády prošel internačními tábory NKVD v Jarmolincích, Orankách a Suzdalu. Když se začala tvořit československá vojenská jednotka na území SSSR, byl ppor. Král mezi těmi, kteří měli tvořit její velitelské jádro. 13. února 1942 se stal velitelem čety PT kanónů 45 mm vz. 1937 u 1. čs. samostatného polního praporu v SSSR. Po krátkém působení ve funkci osvětového důstojníka stanul v čele čety protitankových pušek, se kterou prodělal bojový křest jednotky u Sokolova. Vynikl zejména druhý den bitvy, v noci z 9. na 10. března, když jeho četa pronikla přes zamrzlou řeku až k přední linii nepřátelské obrany, a přesnou střelbou dokázala zničit tři německé tanky a jeden bunkr. Ppor. Král byl v tomto boji lehce zraněn a evakuován do nemocnice v Charkově. Tam sestavil z lehce raněných vojáků samopalnou četu, se kterou se zúčastnil obrany města. Za projevenou iniciativu a hrdinství byl vyznamenán Československým válečným křížem 1939 a sovětským Řádem Rudého praporu.
Po vzniku 1. čs. samostatné pěší brigády byl v hodnosti poručíka jmenován velitelem 6. baterie 76 mm PT kanónů vz. 1942. Při dobývání Kyjeva 5. listopadu 1943 jeho baterie vyřadila množství nepřátelských děl a jedno opevněné kulometné hnízdo, čímž umožnila postup vlastní pěchoty. Poručík Král byl v tomto boji podruhé lehce raněn. Jeho zásluhy byly oceněny udělením druhého Československého válečného kříže 1939 a sovětským Řádem Vlastenecké války 2. stupně.
V bojích u Bílé Cerkve na počátku ledna 1944 poručík Král vedl obranu proti mnohonásobné přesile nepřítele. Baterie pod jeho velením odrazila tři nepřátelské protiútoky, zničila devět německých tanků a jedno samohybné dělo, houfnici, několik minometů, kulometných hnízd a pobila stovky nepřátel. Poručík Král byl dekorován svým třetím Československým válečným křížem 1939 a současně navržen udělení Zlaté hvězdy Hrdiny SSSR. Sovětské velení mu nakonec udělilo „pouze“ Řád Vlastenecké války 1. stupně. O několik dní později, 17. ledna 1944, zahynul poručík František Král při ostřelování obce Buzovky, ve které krátce předtím svedl úspěšný boj s německými tanky. Posmrtně byl povýšen do hodnosti štábního kapitána a vyznamenán Československým vojenským řádem bílého lva „Za vítězství“ 1. stupně.
Prameny: Kolektiv autorů: Vojenské osobnosti československého odboje 1939 – 1945, AVIS, Praha 2005 archív autora
Antonín Skřivánek
Brigádní generál Antonín Skřivánek se narodil 31.5.1893 ve Slavíkovicích. V letech 1908 – 1912 vystudoval učitelský ústav v Příboře a učil na obecných školách na Vyškovsku. V roce 1914 byl odveden a v první polovině roku 1916 působil jako velitel čety na východní frontě. V červnu 1916 se dostal do ruského zajetí a o rok později vstoupil do čs. zahraničního vojska v Rusku. Do vlasti se vrátil v roce 1920 a v čs. armádě sloužil u dělostřelectva u pluku v Olomouci a Rakovníku. Od března 1938 pracoval na Ministerstvu národní obrany. Dne 6.2.1940 byl zatčen gestapem a jako člen vojenské odbojové organizace Obrana národa byl v Berlíně odsouzen na 4 roky do káznice. Naposledy byl vězněn v Buchenwaldu. V roce 1945 se vrátil na MNO v Praze. Za účast v prvním i druhém odboji obdržel řadu vyznamenání.
V srpnu roku 1949 odešel do výslužby a poslední roky strávil v Rousínově – Slavíkovicích.
Zemřel dne 22. srpna 1972 ve věku 79 let.