Uspávání broučků a stezka odvahy
Slavíkovice 2016

Půlka října, úplněk se blíží,
našim broučkům už se oči klíží –
půjdem je uspat na louku,
ať zimu přečkají na tom palouku.

V trávě jim vyhrabeme pelíšky,
pak dáme spinkat broučka do chýšky
z listí a ze suché trávy,
pak poslechem si další zprávy
o tom, že cesta zpátky vede kolem světýlek
s tajemnými bytostmi i hejnem strašidýlek.

Bude to zkouška na odvahu
a teď už nepůjdeme v davu –
každý sám nebo ve skupince
nablízku taťkovi, mamince.

Tak hlavu vzhůru, cesta začíná –
vidím, jak čarodějka myšku zaklíná –
čáry máry, abraka dabra
a z myšky je úklidová hadra.
Babice leští si staré zrcátko –
Myslí si: „Budu zas hezká zakrátko.“

Divný řev slyšet je na dálku –
to čert kleje právě
jak po něm, když pospával v trávě,
přejel si někdo v kočárku!
Šili s ním všichni ďasi,
i vlasy zbělely mu asi
tím, že ho někdo vyrušil,
když u díry do pekla svůj sen snil.

Teď ale lekli jsme se – kýho výra,
když přisát na krk se chtěl velký chrup upíra!
Naštěstí nás zachránila
známost Kamila – netopýra.
S netopýry kámošíme,
upírů se nebojíme.
A když si dáme česneku,
upír se dá do breku.

Už přidáváme do kroku
a blížíme se k potoku.
Tam zas vodník s vodnicí
připravil nám taškařici.
Tihle velcí zelenáči vodní
jsou veselí a na dobré lidi hodní
Rozloučili se svým „Brekeke,
příště přes lávku se neleké! “

U hřiště v trávě
kráčí si právě
tajemná bílá paní,
co zmizí až před svítáním.
Při měsíčku chodí ráda,
hledá hvězdu, která padá –
vyplnit chce svoje tužby,
zbavit se chce noční služby,
strašila už jako mladá,
zda se lekneš, znovu hádá.

To ten další rébusy
řešit ani nemusí –
Krakonoš si to tu hlídá,
hodné děti tu rád vídá,
přírodu si chrání jako vzácný šperk
kazí mu to zas jen Trautenberk!
Turistům otevře náruč svou
k putování krásnou krajinou
a když v horách nestačí Ti dech,
tak lanovkou se klidně vyvézt nech.
Krakonoš je dobrý pán…

Teď se ale trochu bojím sám –
když za keřem to zašustí
a Lotrando z huby vypustí:
„Dej peníze, dej,
jinak budu zlej!“
Děti však mají prázdné kapsičky,
„tak loupežníku, vem si bonbón maličký“-.
„Já zkazil bych si svoje zuby“
Řek´ Lotrando a zmizel mezi duby.

Pokračujeme v tichu noci
a hejkal nás má ve své moci –
zahejkal a rozrazil ticho ve tmě
a tím i trochu lek´ mě.

Co se to tam v dálce bělá?
Houf bludiček nás chce zcela
svést ze správné cestičky,
k tomu jim blikají lampičky.
Bludičky jsou děvy lepé,
nedobrota však znich tepe!

Chytrý Honza je však blízko
a ukazuje nám místo,
kde lze správně odbočit
bludičky tím vytočit.
Místo buchet natotata
rozdává nám cukrdlata,
by si každý cestu osladil
a rychleji našel cíl.
Dík Honzově navigaci
dojdem k cíli už vlegraci.

V sále nás vítají pentle hodové
a sladká odměna – perníky švestkové.

                                  Hana Richterová