Kronika A. Kudrmana

 Kronika p. učitele Antonína Kudrmana

Slavíkovice, osada výhradně zemědělská, požívaly ku konci XIX. století pověsti osady bohaté, pokrokové, nerozhárané politickými ani sociálními šarvátkami. Nebylo ve vesnici velkostatku, nebylo faráře, byl za to klid. Hladina tichého života .vesnice rozvlnila se jen při obecních volbách, kdy nebojovaly proti sobě ani politické ani sociální strany, nýbrž dvě strany vytvořená příbuzenskými svazky, které bojovaly o „čest přízně“. Jakmile bylo po volbách, byl opět klid. Ani volby do .zemského sněmu, ani do říšské rady v r. 1907 a 1911, l913 neporušily klidné soužití slavíkovských. občanů. Při užších volbách v r. 1911 odevzdány pro klerikálního kandidáta jen dva hlasy. Na tento fakt byli Slavikovičáci hrdi. Jejich rodná ves byla nejpokrokovější v celém okolí.

Hospodářské poměry

Pokrokovost však nejevila se jen při volbách;byla patrna i v hospodaření občanů, v jich životě. Slavíkovští sedláci měli na polích nejlepší řepu a ječmen, ve stájích dobré kusy dobytka. V celém okolí nebylo tak výstavné vesnice jako Slavíkovice. Proč? V dědině byla jen hospoda a i .ta byla vždy skoro prázdná, občané neznepokojovali prosbami „Pánbička“, řídili se příslovím: „Člověče přičiň se a Bůh ti požehná“. Rolníci i chalupníci žili družně. Spojovala je mimo příbuzenství, a jsou skoro všichni spřízněni, i láska k rodné hroudě. Bylo ve Slavíkovicích velmi málo čísel, k nimž by nepatřil kousek pole.

Náboženské poměry

Obyvatelé před r. 1900 většinou horlivě, .horlivě plnili náboženské úkony. Byli v r. 1850 ve vsi lidé: Jan . Toman (čís. 57) a Mráz (Zedníkuj), kteří byli horlivými čitateli písma – biblí a nepřátelé pobožnůstkářtví. Toman Jan byl majetníkem „Kralické bible“, o níž říkal svému vnuku Ant. Tomanu a druhu vnuka, Leop. Tomanu (66), že je to nejkrásnější kniha na světě“. Nevím, byla-li tato horlivost svědectvim čisté víry, nebo jen zděděným, přijatým zvykem. Myslím, že to byl více méně zvyk. Alespoň tomu nasvědčuje náhlý, silný pokles návštěvy kostela po r. 1900, kdy po odchod“ oblíbeného faráře Augustina, začal farářovati prudký, ba neutvalý bojovník církve učící, páter Ráb1 Kněží před r. 1900 byli u občanů v oblibě. Našli se přirozeně mezi nimi i takoví, které lid nenáviděl. Vzpomínám si na vyprávění.stařečka Matouška (č.50). Měli prý ještě v době desátků takového lakomce faráře, který si desátky z úrody na poli vybíral sám. Samozřejmě, že si nevybíral snopy nejmenší, navázané v „desátkových pobříslech“ (ta byla kratší). A jednou prý mu slavíkovští při tom příjemném zaměstnání pořádně natloukli. Někteří faráři byli asi horlivými rozšiřovateli knih. Našel jsem v dětství ve S1avíkovicích několik domů, jichž majitelé byli členy Matice Cyrilo-Methodějské, která v minulém století vydávala lidově cenné knihy. Plný rozvod našich občanů s kostelem připravil výše uvedený farář Rábl. Svým hrubým vystupováním, agitací pro klerikální, napadením učitelstva, Sokolů popudil proti sobě Slavíkovice tak, že mu do kostela skoro nikdo nechodil. Na hrozby farářovy, věčné zatracení, tresty na zemi – brali občané málo zřetele. Znali ze zkušenosti, že mohou Pánbíčkovi nohy ulíbat – na poli nic kloudného nevyroste, jest-li že se pole pořádně neobdělá. Témuž faráři řekl jeden občan (Š1imar Bernard (č. 59) na lávce u mlýna), že nese na pole v míšku Pána Boha – a še1 ledkovati řepu.

Poměr k Němcům

Ve farním kostele se scházívali k bohoslužbám Češi i Němci. Vesnice přifařené měly při obřadech, ofěrách určité pořadí: St, Rousínov, Slavíkovice, Čechyň. A pravděpodobně mezi Čechy a Němci naší farnosti byla i v minulém století nenávist. Kostel byl místem jejich styků a bojů mladých reprezentantů obou národů tak, jak za našich let (1900-8). Však za farářování pátera Kudy vzájemná nenávist skončila formální pranicí. Příčinu, kromě nacionálních třenic, možno hledati v porušení pořadí vesnic při ofěře. Předběhli prý Němci Slavikovičáky. A to bylo zle. Začali se strkati lokty, tlouci kancionály a tehdy byly ještě pořádně veliké. Tato šarvátka však nebyla překážkou, aby slavíkovští neženili se na bohatých Němkách a .Němci na bohatých slavíkovských děvčatech. Žel, že bozi za tento přestupek slavíkovská děvčata ztrestali. Děvčata zapomněla totiž brzo česky a německy se naučiti nemohla. Ale přesto dělala „plnokrevné Němky“.

Styk s okolím

Mladí lidé seznamovali se s mladým okolím v N. Rousínově „ho mozeke“ v prvním čísle nebo na „hrobým placo“. Těchto známostí bylo mnoho ukončeno požehnáním u oltáře.. Je plně logickým, že chlapci té vesnice, z níž si Slaví-. kovičák vybral hezou a hlavně bohatou nevěstu a to byla a je i ještě dnes vlastnost, do níž jsou Slavíkovičácizamilování – cítili se uraženými a kladli milenci v návštěvách děvčete někdy i moc citelné překážky. Záležitost se pak obyčejně projednala v „Rósenuvě ho mozeke“. pranicí. Soudě dle výkladu starších občanů, Mars, bůh války, Slavíkovičákům přál. Byli silní, odvážní, ale krve se nelekli a tím si získali respektu v okolí. :Není divu, že zpyšně1i. Za to jim nadávali přespolní „furianti“ a „S1avíkovští zákoníci“ (hlavně ve Velešovicích). Ve vesnici udržovány už od r. 1910 mnohé zvyky, jež se zachovávají dnes u S1ováků. Skoro všechny zvyky popsané Mrštíkově „Roku na vsi“ i u nás byly zachovány.

V dobách roboty

Sama poloha naší vesnice, .při císařské státní silnici, dřívější tepně života, později při dráze, byla velmi vhodnou pro styk se světem, jeho novotami, které u nás se dosti rychle ujíma1y. Císařská silnice udělala Slavíkovice tak známými. .Ve všech čítankách o nich děcka musila čítat. Po silnici. jel r. 1769 císař. Viděl orat sedláčka, jmenoval se Trnka Ondřej – zvaný Vondra. A bozi vědí, chtěl-li císař zkusiti jak těžko se oře, neb rafinovaným způsobem získati si přízně zemědělců, nejsilnějšího stavu říše, které si svými novotami rozhněval a jich tak potřeboval v boji proti feudální šlechtě. Ať už to bylo tak nebo onak, sedlák Trnka a s ním Slavíkovice a hlavně pak císař Josef II. stali se velmi populárními. Pomník, který byl vystavěn na místě; na němž císař „poctil stav selský“; (slavíkovští pomníku říkali štátula) byl pýchou vesnice. Slavikovští v dobách robot byli poddaní knížete Lichtensteina, který jim vládl svými úředníky z Pozořického zámku. Dle vyprávni ještě žijících pamětníků (až potud psal Ant. Smetana, desátník děl. pl. 304 v Brně), byly to trudné časy. Pěší robota a „füřpou“ …. to se našim ob­čanům nelíbilo, a proto hleděli se té kletbě vyhnouti, Byli prý takoví (Mráz – Zedníkuj č. 49), kteří na panském celý den spravovali sničky, pluhy, jiní se doma před dráby, zvoucími do práce schovávali. Můj stařeček (Frant. Skřivánek č. 55) mně vypravoval, že místo robotování u Pozořic, jedenkráte vázal oves na „tříčtvrtníkách“. Najednou vidí, jak po „předních dílách“ k Slavíkovicím se žene bílý pozorský dráb. Stařeček běžel domů. Schoval se v komoře pod rohožku. Ta však byla malá; nohy v botách nepřikryla. Dráb hledal, .botů na zemi si nevšim a stařečka nenašel.

Vzpoura

Byli prý Slavíkovičáci tak směli, že se i proti pánům vzepřeli. Bylo to v letech 1845-48. V srpnové, nedělní odpoledne vyřizovali občané v hostinci při vědře (Projrostějovské) kořalky obecní záležitosti. Z obecního hostince byl tehdy. krásný výhled na “hájky”, “podhajčí“, “čtvrtníky“ a „mezicestí“. Kromě ovsů, které měli toho roku na tříčtvrtnikách trať, bylo všechno obi1i sežato. A. jak se tak hospodáři dívají na zlatožlutý oves na „třičtvrtnikách“, vidí, že přes obilí cesta necesta jezdí několik kočárů. To slavkovští páni stříleli zajíce. Občany takové jednání popudilo. Za vedení Juráše (Skřivánka, č. 21), Tomáše Tomana (Lóčka, č.14) sebrali pánům pušky a přiložili jim něco na záda. Na druhý den byly ve Slavíkovicích prohlídky. Přišel vrchní s dráby. Hledali sebrané pušky, ale nic nenašli. Když vycházeli z dědiny, Juráš za nimi vystřelil. Na druhý den do vsi přijelo 6 husarů. Vodili sousedy, vyšetřovali, ale marně. Po poledni týž den přišla z Brna „kompanija“ grenadýrů. Na „fýrhapech“ se zastavili, nabili do kvérů. Týden vyjídali dědinu, vyšetřovali, ale marně. Tomáše Šlimara (č. 22 Kókolovýho), horlivého čtenáře písma sv. a kronik, vzali sebou do Brna, jako původce „rebelije“. Však slavíkovští nezáháleli. Švagr spisovatele Sušila (Sušilové byli majetníci mlýna ve Slavíkovicích) byl úředkem u krajského soudu v Brně. Ten napsal Slavíkovským stížnost na slavkovské pány. Po skončeném vyšetřováí dostali slavkovští i pozorští páni nos. To pány nahřálo. Ti „hřbeti“ nejen že pánům vzali pušky, natřeli jim záda ale jsou ještě tak drzí, že si stěžují na pány. Hned znova se začalo vyšetřovati. V největším podezření byl Mráz, zvaný Zedníkuj (č. 49), písmák, rozšiřovatel dračího semene a knih s protistátní tendencí u něhož za Bachovy éry r. 1850 byly několikráte prohlídky a zabaveny tu jednou plná putna knih a pak zajat veliký šibal Brtník Kašpar (čís. 58). Na křížovém výslechu doznali, že jejich, stížnost napsal jeden pán z Brna a že byl z Pekařské ulice. Na druhý den byli oba vyšetřovaní vezeni do Brna, aby ukázali dům a konečně pána, který stížnost psal. Přijeli na Cejl. Zedníkůj s radostí pánům sdělil, že jsou na té „Pekařské“. Ti ho opravili, že jsou na Cejlu. „Ne, sme na Pekařské deť tade pekaři prodávajó rohlike, a na té holici take prodávale“. Tak byla každá ulice Pekařská. Pohněvaní páni se vyptávali, jak byl ten pán oblečen. Brtník povídal, že měl černé frak. Zednikůj však protestoval: „Mélíš se Kašpare. To bela fračica“. – Páni poznali, že chlapi jsou mazaní nebo hloupí a že se od nich nic nedoví. Nadali jim hřbetů, chrapounů a pustili je domů. Tak se skončila „slavíkovská rebelija“.

Formani

V době formanění většina sedláků vydělala pěkné peníze na formankách. Formani sjezdili celou severní část bývalé monarchie, Uhry i Rumunsko. Můj stařeček (Frant. Skřivánek, tehdy č. 13) byl s jinými formany jako 121etý forman r. 1842 v Černovicich v Bukovině. Sedláci z formanek bohatli, rozvíjeli se duševně. Není divu, že stavěním dráhy v letech 1867-69 příliš nadšeni nebyli (provoz na dráze zahájen byl v srpnu 1869 v den stoletého výročí orby čísaře Josefa 11. velmi okázalými slavnostmi na „Ftürhapech“ (polní trať). V době stavby si vydělalo mnoho lidí pěkný výdělek, ale naučilo se píti kořalku. Vypravovala mně moje babička (Marie Skřivánkova z č. 55) že lidé „truňku“ tak holdovali, že statky přicházely na buben, lidé od truňku umírali, že kněz napomínal veřejně pijáky v kostele. Lidé mu pak v kostele přísahali, že nebudou kořa1ky píti. Stařenka říkala, že „přísahali na kořalku“. Starého „Božímáka“ pamatuje(ze samoty u božích muk) si ještě snad mnohý – patřil mezi ty, co odpřísáhali. A nepil. Mnoho z jeho vrstevníků však zůstalo kořalce věrnými až do smrti. Jimi do světové války vymřelo pokolení alkoholiků, (Starý Vytásek, Havlík, Šlimar, Aug. Roháček, Baďóch aj), starých vojáků, veselých, kteří jako ztracené existence byly odstrašujícím příkladem mladým.
Z čarovného ,jara r. 1848, z revoluce, těšili se i slavíkovští občané. Stařeček Toman Leopold (č. 66) vypravují, že v domě jejich otčíma za jejich dětství byly proklamace z r. 1848, které jejich otčím v r. 1848 z Brna přivezl. V Rousínově t. r. byla národní garda. Velitelem byl Dominik Špatinka, mlynář ze St. Rousínova, který byl poslancem na „selském “ sněmu zemském v Brně. Špatinka měl mezi slavíkovskými mnoho přátel. Z toho soudím, že i naši občané v r. 1848 byli činnými.

čtenářský spolek

Na Špatinkův podnět založen r. 1870 ve Slavíkovicich, za práce učitele ze St. Rousínova Šnejdara „čtenářsko-pěvecký spolek Sušil“. Jméno Suši1, po básníkovi, jehož rod pocházel ze slavíkovského mlýna.
Zakládajícími členy spolku byli:
1) Leop. Toman (č. 66)         8) Fr. Skřivánek (č. 55)
2) Ant. Toman (č. 57)           9) Dr. Skřivánek (ve Vyškově)
3) Kap. Toman (č. 12)          10) Bern. Šlimar (č.59)
4) Tom. Toman (č. 14)         11) Jan Novozámsky (č. 60)
5) Frant. Trnka (č. 17)          12) Engl Frant. (
6) Leop. Skřivánek (č. 10)    13) Ant. Leznar
7) Václav Trnka (č. 68)
Výběr knih řídil uč. Šnejdar, později rolník Balcar (č. 66). Kolem r. 1880 byly v obec. hostinci vyloženy následující časppisy: „Mor. Orlice“, „Národní listy“, „Hlas“, „Moravské listy“, „Brněnský drak“ (antisemitský list), „Světozor“, „Humory“, čtenářský spolek odebíral knihy vydáné „Maticí lidu“.(nakladatel Šimáček v Praze) R. 1868 (16. května) zúčastnil se Leopold Toman (č.66), Ant. Toman (č. 57), Aug. Skřivánek (mlynář) slavnostního uložení zákl. kamene „Národního divadla“ v Praze. R. 14.4. 1883 zúčastnil se Leop. Toman (č. 66) Ant. Toman (č. 57), mlynář Aug. Skřivánek, Trnka Václav (č. 68)
slavnostního otevření „Národního divadla“ v Praze. Po r. 1870 pořádal ve Slavíkovicich dr. Skřivánek a jeho přítel Randala koncerty, zpěvy, deklamace, tance. V letech 1876-79 pořádal podobné koncerty učitel Fuks, při nichž učinkovali: Bernard Šlimar, Pospíšil z Vážan, dr. Skřivánek, Veronika Doučková (č.7), Sekaninová Hanyša (č.2). Deklamovány vlastenecké básně: Kollárovy, Jablonského („Tři doly země české“). V zimě r. 1884 zúčastnili se Slavíkovští v krojích na vozích 1. představení v „Národním divadle“ v Brně.

Škola

Slavíkovšti chodili dříve do školy do St. Rousinova, kde je učitelé „Fuchsi“ (z Rousínova) seznamova1i s abecedou a násobilkou. Chlapcům prý se líbilo bilo více „trní“, slavíkovská pýcha. Nám se také líbilo. V r. XXXX slavíkovští si vystavěli školu. A jakou! V celém okolí neměli podobné. Postavili si ji uprostřed vesnice, na místě xxxxxxxxxxky. R. 1884 vystavěna vesnicí silnice. Vystavěním školy,příchodem učitelů, vesnice začíná žíti ru xxxxxxxxx. Ve vsi v té době bylo několik horlivých čtenářů. Leopold Toman, jeden z nich, měl na tu dobu pěknou knihovnu. Scházeli se učitelé, faráři, sousedé, čtenáři, Kosmák Václav (od r. 1877 do 1893 farář v Tvarožné) spisovatel, Špatinka xxxxxx studenti, aby si zazpívali, zavlastenčili při národ xxxxxpivě. Pamatuji si s jakou posvátnosti sousedi (inicioval Toman-Kašpárek, z čís. 12) zpívali.“Jsem Moravan“, „Nad Berounkou pod Tetínem“, „Hej Slovane“, „Kde domov můj“.
(Nejlepším zpěvákem byl Frant Engl – „Handěl“ zvaný. Měl vysoký čistý tenor i znamenitý sluch, přitom byl velký humorista.)
Slavikovice byly jakési centrum celého okolí. Od r. 1884-1904 bylo tu sídlo kontribučenské záložny, jejiž správcem byl Ant. Toman (č. 57), rolník, velmi sečtělý a vážený v celém okolí, kterého titulovali „pan správce“. Učitelé xxxxx byli ve styku s občanstvem. Zvláštní horlivosti vynikl pan učitel Jelínek a pan nadučitel Kalina, výborný učitel.

Divadlo

Učitel Jelínek, v 1. roce svého působení ve Slavíkovicích, r. 1893 založil „Ochotnický divadelní kroužek“, jehož první členové byli: Toman Antonín ml. (57), Skřivánek Šimon (Čechyňský), Valter Emil, Trněný Ant. (71), Florián Jandl (25), Roman Fr. (57), učitelka Mrázová, žena Dom. Matouška (Doučková Filomena).
Jeviště pořídil uč. Jelínek sám. Prvně hráno „Jiříkovo vidění“, pak „Palackého tř. 27, „Ženichové“ „Blázinec v 1. poschodí“, „Era Kubánková“, „Papagenovo v almaře“. V zimě r. 1891 a 92 pořádal pan učitel Kalina večerní kursy pro rolníky, které byly hojně navštěvovány. R. 1899 byly kursy pořádány opět. R. 1898, v stoleté výročí narozenin Fr. Palackého zakoupena z obecních peněz knihovna a nazvána „Palackého knihovna“. Iniciátoři: pan učitel Kalina . Leop. Toman, Ant. Toman.

Veteráni

R. 1884 byl ve Slavíkovicích založen „Spolek vojenských vysloužilců“. Zajímavo je, že v jeho řadách není ani jeden z občanů zakladatelů „čtenářského spolku“ a občanů horlivých čtenářů. Myslím, že u veteránů sešla se slavíkovská reakce. Činnost spolku pozůstávala z několika ročních korporativních účastí na bohoslužbách (vzkříšení, Boží tělo , na sv. Václava a na císařův svátek) a účastí na pohřbu „veterána“ a z nejpříjemnějšího zaměstnání vypití několika čtvrtek piva. Však i tyto povinnosti plnili Slavíkovští vážně, svědomitě. Měli prapor, jeho kmotřenku Margytu Skřivánkovou (65), bohatou, bezdětnou selku, která mohla prapor hodně zalévati, měli svoji hudbu starý Roháček tloukl „furecké“ a starý Vitásek „malé bobíne““, Komárek „pískal klarinet“. Nám hochům se to strašně všechno líbilo. Není divu. Vždy i jsme byli krev z krve jejich a naše dědina prvá na světě.. Však největší hrdostí veteránů a nás robotiny „bxxx stréc“ Matys Šlimarůj (76) velitel veteránů (Měl malé koně. Při vláčení na nich střídavě sedale a dlóhéma nohama rozklókali hródu). Chlapisko jako hora, radost se na něho bylo podívati, šak slóžile ho kylisarů, co nosijó plechoví košole, tak nám říkali starší. – Čas vždy někomu chórli přeje. A tak přál i veteránům. Líbily se uniformy, klobouky s kohoutími péry, hudba. Ku konci prvého desítiletí XX. věku veteráni už „nerukovali“. Fedrpuše ve skříních žrali moli. Praveteráni s bílým peřím, starý Vitásek, Roháček, byli už na pravdě boží, komandant „stréc Matys Šlimarůj“ byl nemocen a ostatní se za rakouské vlastenectví styděli. Jako památka zůstal po nich v kostele prapor.

Slavnosti

Po r. 1900 o svátcích a prázdninách pořádají studenti Jos. Toman (57), Kalina Karel (škola), Vláda Brtník(22), Jaroš Englů (49), Sajtl (48), Zugmund Trnka (17) divadla, r. 1900 „Zlý duch – Lumpáci Vagabundus“, R. 1902 „Harleyova teta“, „Kulatý svět“, „Zmatek nad zmatek“, „Chudý písničkář“. – R. 1908 pořádána slavnost „zrušení roboty“, r. 1909 pořádána slavnost „Obžínek“, ve prospěch „Odboru Národní jednoty“ který byl ve Slavíkovicích založen r. 1908. Prvním předsedou zvolen Leop. Toman, jednatelem učitel Hozák František, pokladníkem Bernard Šlimar.

Agrárníci

R. 1909 založena ve Slavíkovicích „Organizace agrární strany na Moravě“. Důvěrníci: Šlimar ‚Bernard (59), Tomáš Trnka (17). Je to první politická organizace ve Slavíkovicích a jediná ve Slavíkovicích do vypuknutí války (do r. 1914).